Zůstanou si věrni?

V 90.letech 19.století vznikla, jak jinak než je v Čechách zvykem, v hospodě "Pod kaštanem" Česká sociální demokracie. Její zakladatelé měli sice silné "sociální cítění", avšak pouze v širších mezinárodních souvislostech. Však se také později stala členem II. socialistické internacionály, kde setrvává dodnes. Dodnes známe i její sliby o "lepším příštím" a "bratrství lidí na celém světě". Toto měli na mysli i tehdy, kdy zřejmě po vzoru svých německých soudruhů, hlasovali v rakousko-uherském říšském sněmu nejprve proti samostatnému českému státu a později neměli rovněž nic proti "potrestání" Srbska a vzniku 1.světové války. Možná nepočítali s tím, že to bude trvat tak dlouho. Vždyť i v dnešní době říkají některé státy podobnému jednání "policejní akce", byť trvá mnohdy i 20 let. Už po vzniku samostatné ČSR došlo v r.1921 k rozkolu mezi tzv. levicí a pravicí v sociální demokracii. Oficiálním důvodem bylo to, že staří socdemáčtí bonzové zpychli a začali na pracujících voličích parazitovat. Pravý důvod je poněkud jednodušší. Mimo jiné příjmy zde byla pokladna odborové ústředny, spravovaná členy obou frakcí. A jak to už bývá zvykem, když leží někde hodně peněz, vždycky někdo "číhá za bukem". Poté, co z pokladny zmizelo několik(?) tisíc korun, obě frakce se navzájem obvinili ze zpronevěry a tak vznikla v květnu r.1921 "Komunistická strana Československa". V této sociálnědemokratické "sektě" došlo mimochodem k obdobné situaci v r.1929 při tzv. "bolševizaci" KSČ. Tehdy se poprali o peníze "rudých odborů" soudruzi Jílek a Zápotocký, pozdější komunistický president . Nicméně jak ČSSD, tak i KSČ spolu nadále tajně spolupracovaly při dosažení "lepšího příštího". Tato spolupráce pokračovala i po skončení 2. světové války, kdy na základě "Košického vládního programu", opět dohody zvláště mezi KSČ a sociální demokracií, byly zrušeny některé politické strany, které byly příliš významné, než aby na ně komunisté sami stačili. Marně tehdy představitel pravice v ČSSD Bohumil Laušman varoval před rudým nebezpečím. Zdeněk Firlinger, známý levičák a bolševický agent, zradil a vtáhl sociální demokracii do lůna bolševiků s tím, že přece z jedné strany vyšli a nyní se opět pouze zase spojili. Důsledky byly strašné. Následoval "Vítězný únor" r. 1948 a následné opětovné spojení ČSSD s KSČ v r. 1949. Popraveny, zavražděny při výsleších a na hranicích při "pokusu o útěk" ze socialistického ráje byly tisíce lidí. Statisíce vězněných jen pro svůj nesouhlas s komunismem, otroků plnících plán národního hospodářství takřka zadarmo. A v neposlední řadě tisíce politických emigrantů, kteří odmítli dřít na "rudorůžovou" bandu. Odcházeli i předáci demokratických politických stran, aby v cizině dál pracovali proti totalitnímu režimu. Mnohým se to podařilo. Ne tak předsedovi ČSSD Laušmanovi. Ze svého exilu v Rakousku z centra Vídně byl, zradou svých bývalých soudruhů ze sociální demokracie, unesen do bolševického Československa. Zde byl ve věznici ve své cele v r. 1963 zavražděn otrávenou cigaretou. Jak ubohé metody z Itálie 15. století. V roce 1968 se někteří pravicoví(?) členové ČSSD pokusili o obnovu původní strany. Neuspěli a po následné okupaci v srpnu 1968 byli tvrdě potrestáni. Po převratu v r. 1989 došlo k obnovení ČSSD. Vše zásluhou předsedy Horáka, který se vrátil z poúnorové emigrace. Avšak brzy se našli opět lidé(?), kteří jako Miloš Zeman odsunuli tzv. pravičáky na vedlejší kolej. K veslu se opět dostali bývalí svazáci a komunisté. Příslušníci SNB, bývalí bachaři, oznamovači a vůbec ti, kteří i jako nečlenové KSČ tiše podporovali režim. K veslu se konečně dostalo dnešní vedení ČSSD. A výsledek dnes? Jsme opět na začátku. Jejich slova: "jestli nás ostatní strany nebudou podporovat, spojíme se opět s komunisty". Národ je pobouřen a diví se. Ale proč? Stačí se podívat do učebnic dějepisu, který dnes nikoho nezajímá. Z jedné strany vyšli, rozdělili se a bude-li třeba opět se spojí. Vždyť jsou přece všechno bývalí(?) soudruzi.

autor: doc
datum: 10.5.2006